Původně jsem přemýšlel o tom, že napíšu pár parodických článků, které by ironicky poukázaly na dnešní dobu. Souboj propagand, dezinformační weby, šíření paniky. Naštěstí jsem si s pokorou uvědomil, že i můj pohled na realitu může být a pravděpodobně je subjektivní. Dobře si vzpomínám na dávné doby, kdy jsem řešil „illu mentál lamináty“. Tím pádem zde nebudu vyučovat kritické myšlení (to nechám odborníkům, stačí trošku zagooglit na toto téma). Radši se vrátím k tématu, pro které jsem tento web založil, tedy k abstrakcím. Konkrétně se vrátím do doby, kdy bych scénář covid-19 řadil spíše do scifi žánru.
Byl jsem pár dnů pracovně v Praze. Kolega, který dělá v Praze manažera, navrhl, že bychom v pátek mohli zajít na pivo. Jelikož jsem se domů vracel až v sobotu odpoledne, přišlo mi to jako výborný nápad. Když jsem zaslechl hospodu U Vystřeleného oka na Žižkově jako cílovou destinaci, v hlavě se mi rozezněl track Žižkovský bary od Jamese Cola.
Hned po příchodu jsem byl okouzlen velmi specifickým rázem hospody. Doupě umělců. U velkého stolu jsme seděli asi s dalšími čtyřmi pro mě zcela náhodnými pány. Z počátku si jel každý svoje. Už při druhém pivu jsem zachytil debatu dvou přísedících, kteří se bavili o skleničkách a sběratelských kouscích nejrůznějšího skla. U třetího piva už jsem byl vtažen do debaty. Rázem jsem získal ponětí o tom, za kolik tisíc se dá ta a ta sklenice koupit, kdo je autorem konkrétních exemplářů a co si pánové naposledy pořídili za exponáty.
Z celého večera jsem si odnesl zajímavý kulturní zážitek a byl rád za to, jak jsou lidé různí a život pestrý. Jako fotografický manifest vyzdvihující subjektivitu vnímání jsem pořídil pár záběrů obyčejné skleničky tipuji tak za 30 korun. Mám rád abstrakce, což mě nutilo se na tento objekt podívat skrze můj fotografický aparát pořádně z blízka. Zaměřil jsem se na ucho, které na mě působilo více výtvarným dojmem. Tímto směřuji k moudru, které praví, že „vystřelené oko zapříčinilo pěkné ucho“.
Focený předmět
